Bez těláku do konce světa


Sport je pro mě možný výhradně ve stavu vnitřního uvolnění, což jsem dřív netušila. Věděla jsem, že si radši nechám přejet nohu tramvají, než bych šla na tělák, kde na mě Šprdlíková v modrých trenkách s kapsičkou na stravenku bude křičet „dotlač kozu“ nebo „šplh“ a já kam nevyskočím, tam stejně nedošplhám, zatímco spolužačky se pak půjdou ještě dovymykat před školu, čímž způsobí bezpočet erekcí kolemjdoucích. Moje příchody domů s orazítkovaným čelem od míče z vybiky a vykloubenými palci od bagru mě jednoznačně stavěly do role nekňuby. Vždycky když někdo křičel „vyskoč, přitahuj, vyvlaj, smeč, co čumíš, dělej“… začaly mi podezřele tepat spánky a zůstala jsem přikovaná k zemi jak Godot. Jedinou vyjímkou bylo, když jsem se při bojovce v lese rozhodla obrátit všechny papírky se směrovkami opačně. Nebo když jsme se na táboře všichni zhulili a najednou bylo i vedoucím úplně fuk, kam se míč hází. Ze sportů mě bavilo nanejvýš Král vysílá své vojsko, protože mi textem připomínalo Kryla.
A pak, když mi umřelo víc lidí najednou, rozhodla jsem se, že se už nikdy nenechám ničím vystresovat.
A potkala jsem hudbu a pár lidí kolem, z nichž jeden je členem spolku pohodlí a i do obchoďáku chodí s krokoměrem, druhý vypije dva litry vodky denně a třetí spí i při sólech. Když si občas půjčím krokoměr od prvního, vypiju každého desátého panáka s druhým a budu spát polovinu času třetího, mohla bych se ve zdravé formě dožít minimálně konce světa.