PĚTIKÁBLE NA PYTLÍČEK


Můj ranní dialog s dcerou studující základku probíhal běžně:
„Vstávej-zuby-čaj, s nikým cizím se nebav, ani si od něj nic neber!“
„Ještě pětikábli na pytlíček, maminko.“
Mince na „pytlíček“ byla součástí ranního šrumce. Ovšem kdo búra od mé dcery inkasuje, kde a proč pytlíček vydává, na to jsem se v domácím frmolu nikdy nezeptala.
Ale dítě normálně rostlo, takže měsíční kilo mizející ve virtuálním pytli mě nebolelo.
Dokud jsem nezavítala do Copy general a mladík přede mnou nevyhrkl:
„Nemáte ty malý pytlíčky za pět korun? Takový ty na knoflíky…“
„Myslíš na hulení. Nemáme,“ řekl věcně prodavač a fronta se kulišácky zavlnila.
„Někdy je to na knoflíky, jindy na šroubky, ale dávaj’ do toho drogy.“
Na hulení!? Takže proto si včera solila čaj!
Vzpomněla jsem si, jak jsem na něčí svatbě spolkla nazelenalý koláček a pak už nešlo nic vrátit. „Dej si snickersku a kafe se solí,“ radil mi kamarád.
Poprvé na druhém stupni jsem Johance projela aktovku. Místo marihuany byl v Kinder vajíčku srolovaný pytlíček se zbytkem bílého prášku. Není to marihuana, je to kokain!
Tak proto vyhrála celoškolní závod ve vrhu koulí, ke které vůbec nemá vztah!
Štítivě zkoumám strukturu krystalů a googluju. Nahnědlá zažloutlost naznačuje, že půjde o prachsprostý speed. Proto mluví jako o překot a říká za každou slabikou „ga“ nebo „gu“. „Agahogoj magamigi.“ V hlavě se mi rozjely feťácké fabulace. Dvě stě žáků školy se skládá po pětikorunách na gram pervitinu. Musím to zarazit. Běžím do školy. Dávám si kafe z automatu, když zavadím o název produktu „pytlíček“. Vhazuju pětikábli, chňapnu igelit a na záchodě otevřu. V pytlíčku si hoví hrstka nasekaných žužu v cukru.
Potkávám Johanku.
„Magamigi! Cogo tugu děgelagáš?“
„Nigic, šlaga jsegem jegenogom tagak kogolegem.“