Telka a cigára


Jsem zvláštní kuřák. Když kouřím, zvládnu denně až 30 jakýchkoli cigaret. Vytváření systému, kdy se buď trestám a nebo odměňuji cigaretou mi zabere značnou část mozkové kapacity. Jsem v modu oběti, zmítané pocitem viny. S kamarády se vídám podle toho, jestli mi dají nebo nedají cigáro. Je to forma mé sebedestrukce. Jediná možnost, jak skoncovat s kouřením, je existenci cigaret totálně vytěsnit, dát si tuto činnost do kategorie „nemožnost“, kam patří například nutkání doletět si na Mars pro zmrzlinu nebo zavolat Sean Pennovi, aby mi přijel poškrábat záda. Dál vidím kuřáky, jak vytahují tyčinky z krabiček, osvětlují je, vcucávají tváře a vypouští průzračné šedivé válce, tváří se veledůležitě a pak trochu smrdí. Ale nevyhodnocuji tu činnost jako něco, co má se mnou cokoli společného, stejně jako se nezabývám tím, jestli mám nateklé varle. Podobně jsem si vyrobila nespouštěč na televizi. A pak se dostanu do situace, kdy si závislost jakoby můžu dovolit a z luxusu jí zase na čas propadnu.
Nedávno jsem se chtěla vrátit k dvěma závislostem najednou. Zapálila jsem si cigaretu a zmáčkla televizní puntík. Někdo tam nedobrzdil, někoho přejel a s vysvětlením „stalo se něco divného“ byl propuštěn. Cigareta mi normálně chutnala, ale televize se do kolonky „nemožnost porozumět“ zařadila asi už nevratně.