Když se hudebník opije a spadne z pódia nebo se jinak paralyzuje, většinou nedostane peníze a mluví se o něm ještě dlouho, i když přesto všechno zahrál. Stejně tak by se možná mohli lustrovat mnozí pořadatelé. Do smlouvy o podmínkách uskutečnění koncertu hudebník většinou píše co chce a co nechce a snaží se to, pomocí agentury, nějak zdůraznit ve smlouvě, například reflexním zvýrazňovačem. Chce obvyklé věci jako je adresa klubu, jídlo, pití, nocleh a peníze a méně obvyklé, což je třeba koberec pod bubny a pomoc při vykládání aparátu, například v případě, když je kapele dohromady 360 a to že vymetá české hospody je spíš obdivuhodná anomálie. Pak je několik věcí, které kapela zase naopak nechce nebo dokonce nemůže případně nesmí. Tam v našem případě patří předkapela, kouřové efekty a mléčné výrobky. Když místo ulice Okružní hledáme ulici Kružítkovou, bubeník celý koncert drandí po naleštěném pódiu, zvukař bezradně šoupe šavlemi po předkapele Kisáků, která nešla sundat z pódia, šedesátiletý saxofonista táhne Mesa boogie a zároveň blinká z másla, alergický bubeník se soplem somruje Zyrtec, peníze pořadatel nemá, protože „byl fotbal“ a po dvacátém kolečku kolem hotelu, kde spí vrátný se rozhodneme jet zpátky do Prahy, tak jediné, co neskřípe je mega zenová věta Vráti po příjezdu v pět ráno do zkušebny: „Už jsme hráli?“
