Zadarmo ani šňůra nehraje

Dlouho jsem si myslela, že mým celoživotním partnerem bude oligofrenik Aleš, který bydlel přes chodbu a jako malá jsem si s ním hrála na princeznu a prince, ale nic se nedohodlo, protože jen vydával zvuky a celkem brzy zemřel. Pak jsem si myslela, že abych někoho sbalila, musím udělat vždycky něco zvláštního – jako například típnout si cigaretu o ruku nebo dýchnout si čikuli pod dekou, do čehož se většinou holkám moc nechtělo. Když jsem měla hřbety rukou samou jizvu, došlo mi, že možná stačí předvést od něčeho trochu… A tak dnes díky mužům umím bleskurychle přepínat hemisféry, vydělat si prachy, maskovat zkroucené prsty u nohou, trochu čínsky, vařit, nezatěžovat otázkami ohledně manuálů, mluvit břichem, nechtít dárky… Nedávno jsem si zkusila pustit televizi a viděla nějakou modelku, která říkala, že stačí používat trochu taktiky. Navlíknout to tak, že to, co člověk chce, napadlo partnera. Ukazovala nějakou kabelku Fujtón. Všude doma rozházela časopisy s reklamou, nenápadně na ni zavedla řeč a už jí má…
Chystala jsem zrovna koupit šňůru k base a rozhodla se ji získat přesně tímhle způsobem. Hrozně jsem se ohákla, vzala do ruky basu, a když přišel přítel domů, začala jsem od lesa: „Ty jo, nepřipadá ti, že ta basa vůbec není slyšet? To snad nemůžu vůbec fanouškům udělat, jak já jenom odehraju koncert? Podívej, už mám úplně puchejře. Nenapadá tě něco?“
„Jsi blbá, vždyť to nemáš zapojený. Možná už je na čase přestat hrát vůbec, kup si radši nějakou pořádnou kabelku jako normální ženská.“